Ke třicetinám jsem si přála šicí stroj. Ani si přesně nepamatuju proč. Hlavně jsem chtěla něco, co tak nutně nepotřebuju a prostě to jenom chci. Představovala jsem si, jak si ušiju povlak na polštář a možná zkusím něco z Burdy, a hlavně jsem se bála, že se na ten drahý dárek bude jen prášit. Ale!
Hned při první návštěvě obchodu s látkami jsem narazila na knížku se střihy Láska na první steh od Tilly Walnes. Modely byly trochu retro a daly by se i nosit. Tak jsem si ke stroji nechala koupit ještě knížku a látku na první střih pyžamových kalhot. A bylo to super! Po prvních cvičeních, kdy jsem se „jen “ učila šít rovnou čáru a zatáčet do rohu na utěrkách ze starého hadru (které ale doteď používáme), jsem se vrhla rovnou na kalhoty. Ty šly taky poměrně lehce a já tomu nemohla uvěřit. Prostě jsem si ušila oblečení a nemusím se za něj stydět, jako jsem se v šesti styděla za krajkové šaty od mámy (byly moc pěkné, ale krajka byla tehdy děsně out).
Prostě jsem si ušila oblečení a nemusím se za něj stydět.
Po prvních kalhotech od pyžama jsem už byla lapená a nemyslela ve dne v noci na nic jiného než na šití. Postupně jsem kupovala levné látky a ušila všechny střihy pojmenované ženskými jmény od začátku až do konce:
- Margotino pyžamo,
- Delphiinu sukni,
- Meganiny šaty,
- Clémencinu sukni,
- Mimiinu halenku,
- Liliiny šaty.
Od Tilly jsem se toho hodně naučila a rovnou jsem to mohla vyzkoušet v praxi. Věděla jsem, že některé techniky zjednodušuje pro začátečníky a to mi vyhovovalo.
Nebyla jsem ale úplný začátečník. V pubertě jsem prošla základy šití, bohužel v hlavě mi toho moc nezbylo. Ušila jsem tehdy s mámou tašku přes rameno, kterou jsem pak pořád nosila. Když už byla od špíny víc černá, než bílá, máma se pro změnu styděla za mě, a radši mi koupila novou. Moje tchyně, která na sebe šije celý život podle Burdy, mi taky dala pár užitečných rad.
Díky knížce jsem taky nemusela shánět základní informace jako: jak si připravit látku, jak navléknout nit, nebo jak používat vodič vzdálenosti švů. Což nikdo, koho znám, do té doby nedělal.
Důležité bylo dělat si zkušební model, abych zjistila, jestli mi střih sedí a mohla ho případně upravit a taky abych nezničila drahou hezkou látku. Použila jsem tedy levnou jednobarevnou bavlnu. Co mi nesedělo, jsem upravovala rovnou na zkušebním modelu, a pak už jsem se k šití „finálních“ šatů nikdy nedostala. Zjistila jsem totiž, že i v nejobyčejnější bavlně se dá chodit ven a v létě je i příjemná. Sice se mačká a může vypadat levně, ale laik to nepozná… Kdyby se na mě začal někdo divně koukat, vyhrkla bych: „Tyhle šaty jsem si šila sama!“ Tím bych pochybovače odzbrojila a patrně by pronesl něco jako: „Ono se dá nosit doma ušitý oblečení, jo?“
Není úplně můj styl, takže jsem ji moc nenosila, ale naučila jsem se na ní hodně. Například, že pod průsvitnou látku není dobré použít bílý vlizelín. 🙂
Bohužel už se do nich nevejdu. Po několik úpravách seděly moc hezky a i když jsou z obyčejné bavlny, hodily se i na svatbu.
Žádné komentáře